Když vítr přez horské štíty vál,
a rval se s ním i nejhlubší les,
i já se s větrem o živor rval,
v té chvíli nezaštěkl ani pes.
V nejhlubší tišině světa,
v největším ústraní,
plahočím se já dluhá léta,
za své hříchy skládám pokání.
Již řadu let peru se o duši,
,,Na žiot, či na smrt?" táži se,
jak šíp smrti vystřelený z kuši,
padám já k zemi, hroutím se.
Po mnoha letech hledám hrob,
v nejhlubší tišině světa,
jako tisíc skobiček a skob,
do srdce bodá tato věta.
Působivá, zvláště konec.. připadá mi, že se od původního tématu krapet vzdálil... i když možná ne. Hezky se to čte.