Když nikdo neví kam má jít,
kam teče proudu řeka,
každý z ní hned chtěl by pít,
když neví co ho čeká.
Vypije doušek, dva či víc,
k prameni když klekne,
a chladnou vodoun svlaží líc,
a nikonu víc neřekne.
Nyní bloudí krajinou,
zapomnění a zkázy,
a touto širou končinou,
s nejprudšími srázy.
Putuje k zapomnění,
naději i hříchu,
a po cestě z kamení,
v tom nejhlubším tichu.
Pročetl jsem se archivem básní a jsem spokojen.
Od Vénie mě obzvláště zaujaly básně "Útes" a "Stránky života" ("Kniha mě k sobě volá" - mrazivý záchvěv). Temné a melancholické.
Od Mexafell mimo jiné mytické "Rozjímání". Délka přehnaná není. Napadlo mě, že by se refrén "přemítám" dal obměňovat, ale takto zase drží jednotu.
Znamenitá díla.