Každý den začíná nocí

Tři příběhy k výjímečnému dni

13. června 2014 v 0:13 | Vénie, Silvestr, Mexafell |  Povídky
Možná někteří z vás na tento výjímečný den zapomněl, ale my ne. Pátek třináctého a úplněk k tomu - to není každý den. Proto jsme si připravili tři povídky. Vymysleli jsme je podle mandalových karet, které byly vylosovány.
Nevíme jak na ně budete reagovat, ale doufáme že kladně. Dalo nám to celkem zabrat... Nebudeme vás tedy dále napínat a přejeme příjemné mrazení při našich nových povídkách...

Černý a odvážný - Silvestr (vybraná karta - odvaha)
Byl velice odvážný. A měl meč. Ten meč měl na čepeli vyryt nápis:
Budiž, povstaň. Každý má v sobě svého boha.
A ještě ke všemu byl kouzelník. Ne takový úplně, ale triky uměl.
Obehrál vás ve vteřině a ještě ke všemu vám sebral všechny karty.
Ale jednoho dne, konkrétně jedné noci si na něj počíhal opilý
hráč, kterého, jako obvykle, obral o všechno, a pokusil se jej
zabít. Odvážně se mu postavil. Dostal nožem do zad . Navždy potom mohl
hýbat jen horní částí těla. Chtěl ho najít. Najít a zničit toho, co
zničil jeho. Nevěděl jak! Ale šel odvážně do toho. Na vozíčku ho
vozívá jakýsi muž. Jeho dávný přítel. Byl černé pleti. Jen on věděl
vše o oné noci, kdy přítel přišel o tělo; byl zamaskován. Měl v ruce
nůž a bodl Odvážného do vazu. Sám byl proti tomu, aby se pomstil.
Ale pan Odvážný šel hrdě do toho. Ale v podvědomí věděl, že ho nikdy
nemůže najít. Měl masku, a jediné co řekl bylo: "Měl jsi odvahu".
Jednou přijel na jakousi tržnici a zrovna se tam dva chlapi kvůli
něčemu prali. Voditel Odvážného mezi ně vlítl a roztrhl je od sebe.
Jeden z nich na to: "Měl jsi odvahu". V Odvážném proletěla jiskra.
Poznal hlas toho muže.
"Zabij ho!" Zavolal na svého přítele. Ten rozbil láhev a velký
střeb vrazil muži do břicha. Ten hned padl k zemi. Černý vzal
Odvážného a utíkal. Teprve v lese se zastavili. Ten černý se vydýchal
a začal tlačit vozík do kopce. Dolů se vozík rozjel sám. Jel a jel,
čím dál rychleji, až dole ho kdosi zastavil. Řekl:
"Měl jsi odvahu..."
Chtěl asi mluvit dál, ale to už voditel běžel dolů a hrozně se
omlouval, ale Odvážný zvolal jen:
"Zabij ho!" a tak vzal meč s čepelí:Budiž povstaň a probodl zachránce
Odvážného. Padl k zemi mrtev.
Jeli dál a přijeli na ono osudové náměstí. Na to náměstí, kde si na
něj počíhal ten zloduch. Stál za kašnou s nožem v ruce.
Tu se ozvalo: "Pomoc! Topí se!" Voda v kašně byla hluboká a spadla
do ní krásná mladá žena.
"Pomoz ji!" Řekl Odvážný a Černý si sundal kabát a skočil do kašny.
Vytáhl z ní krásnou ženu. Její manžel neuměl plavat a tak jen přihlížel.
Vzkřišoval ji a pak její manžel řekl: "Měl jsi odvahu"
"Zabij ho! Zabij!" Volal na Černého Odvážný. Černý ho strčil do kašny
a držel ho tam. Jeho žena byla ještě v bezvědomí, a proto nezasáhla.
Když se probrala, ležel její manžel na kašně mrtev krásně naaranžován.
To už byli dávno pryč. Pak si musel Černý poodejít a nechal Odvážného
stát v lese. A jelikož byl odvážný, a chtěl to udělat už dlouho, pokusil
se vstát. Černý přiběhl zrovna v čas, těsně před tím, než se Odvážný
zřítil hlavou na kámen.
"Měl jsi odvahu!" Řekl. Udýchaný Odvážný sáhl po meči a probodl Černého.
Padl k zemi. Odvážnému najednou všechno došlo. Došlo mu, proč tak
odhodlaně zabíjel všechny, na které upozornil. Kryl se. Došlo mu, proč se
tak zvláštně rozjel z kopce. Zničil ho on. To Černý mu zničil tělo. To proto
se tohle všechno dělo. Došel k uspokojení. A tak v klidu na ledové zemi
v lese zmrzl. Neměl otroka, který by ho zvedl.


Vyšší Já - Mexafell (vybraná karta - vyšší já)
Zítra ječer ji mám odevzdat. Obětinu za svou existenci. Vzdychl jsem, roztáhl svá velká netopýří křídla a vzlétl do noci.
"Chtějí zdravou dívku,"opakoval jsem si instrukce, "Mladou a hezkou." Vylétl jsem ze svého sídliště v jeskyni ve vysokých horách a zamířil do města severně od mé domoviny.
Deset mil které mě dělily od města jsem zdolal za několik minut. Proměnil jsem se v pouhý stín a skryl se ve spleti uliček a začal pátrat po oběti. Jakmile jsem se vnořil do lesa budov, začal jsem vnímat pocity všech lidí co v něm žijí. Je to nepříjemné, ale vždy se díky této pomůcce lépe hledá. Cítil jsem spoustu rozjaření z myslí těch, kteří byli opojeni lihovinou. A spoustu dalších smíšených pocitů. Chtěl jsem vniknout do mysli ještě nespící dívky. Když je při vědomí její mysl se lépe ovládá. Problém byl v tom, že většina takových osob již spala. V tomjsem ucítil pocit, který by mohl patřit člověku, kterého jsem hledal. Rozlétl jsem se tím směrem. Strach, to je ta správná emoce pro dívku co je v tuto hodinu ještě vzhůru. Emoce byla stále silnější... A už jsem tu dívku i viděl. Byla hodně mladá, i hezká. Muselo ji být kolem dvanácti let. "Ta by se jim mohla líbit," zabrušel jsem si pro sebe a vnikl do její mysli.
Jakmile se mi to podařilo, začal mezi námi boj. Vyhrál jsem. Žádná mysl není dost silná, aby mne v tomto boji porazila. Její tělo si ale změnu ve vedení neuvědomovalo, stejně jako ona. Začal jsem vidět jejíma očima a řídit její tělo. Teď už ji jen přinutit se zabít a objeť bude podána. Zkrátka se zblázní, jako všichni. Začal jsem ji tedy otravovat mysl...
Už je skoro po všem. Dívka se v agóniích svíjí na koberci. Taková rozkoš! Když někoho díky mému umění svírají nepopsatelná muka! Jak jsem předpokládal, dívka (stále svázaná v bolestech) vstala a vyběhla z domu. Jako všichni, nevydrží nátlak dvaceti čtyř hodinového mučení a radši si zbaběle vezmou život.
Dívka stála na mostě a hleděla do pěnící vody pod sebou. Polevil jsem jejím bolestem. Stoupla si na široké kamenné zábradlí. Opustil jsem její tělo a mysl a díval se na její poslední minuty. Vždy mne to fascinovalo. Dívka se rozhlédla, nasála vlahý noční vzduch a tiše se loučila s okolím. Vlasy ji vlály. V tom zavál silný vítr. Dívka se odevzdala jeho náporům a nechala se strhnout dolů. Ve tváři měla úsměv... z náhlé úlevy. Vlny se jí otevřely v ústrety a pak... ticho...
Proměnil jsem se z myšlenky opět v postavu a vracel se do svých jeskyní. Oběť byla podána. Má existence bude pokračovat...


Cena za oddanost - Vénie (vybraná karta - oddanost)
Poslední paprsky mizely za modravými vrcholky, slunce se sklánělo k východu a barvilo oblohu rudozlatou barvou. Stromy šuměly v jemném letním vánku a celý les voněl. Mohutný buk uprostřed mýtiny stál tiše a zádumčivě a skláněl své větve se švitořícími ptáky. Všude byl klid a nikdo by si nevšiml dvou postav v koruně onoho buku. Šplhaly vzhůru. pak se usadili na jedné mohutné, dlouhé a tlusté větvi.
"Dneska je tu hezky, viď Edmunde" Edmund se ušklíbl, pravil: "Ujde to" a spustil se po větvi dolů. První chlapec učinil totéž. chvíli jen tak viseli. Pak se Edmund prudce napřímil a řekl
"Nepodíváme se dneska k Velký rokli Christiene?"
"Jo" zazněla odpověď. Vyrazili. Velká rokle byla totiž trhlinou v zemi nedaleko od nich. Nacházela se přímo za velkými vysokými smrky na kraji mýtiny. Prošli hustým mlázím a naskytl se jim pohled na hluboký příkop. hleděli do dálky a mlčeli. Když v tom poslední paprsek světla ozářil šedivý plochý balvan na kraji srázu. Bylo na ně cosi vyryto.
"Pokud si svému příteli odevzdán, pak skoč" četl Christien.
Edmund na něj nechápavě zíral.
"Podle mě máš skočit pokud máš svého přítele rád. A jestli si mu odevzdán pak skoč a nic se ti nestane." vysvětloval Christian.
"Mě se to nelíbí" pravil Edmund. "Já tomu věřím" řekl jeho přítel a udělal pár váhavých kroků, až byl přímo u okraje srázu.
"Nedělej to, nebuď blázen" vykřikl Edmund, ale už bylo pozdě. Christian skočil. A padal, padal do nekonečné hloubky. Pak bylo slyšet už jen tupý náraz ze dna rokle, který vyplašil několik ptáků. Na tváři Edmundově bylo vidět až skoro nelidský úšklebek. Vytáhl z cosi z kapsy a zahodil to do trávy. Bylo to tesařské dláto. "Naivko. Jsi hlupák Christiene a vždycky jsi byl. Nemáš věřit všemu, co je vytesáno do kamene. Konečně mám od tebe pokoj." V dálce se ozvalo posměšné krákání vrány...




Prosím okomentujte a napište nám, která povídka se Vám nejvíce líbyla... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama