Každý den začíná nocí

Holubi

21. listopadu 2014 v 18:37 | Mexafell |  Povídky
Obloha potažená černým sametem nemohla pro malé městečko věstit nic jiného než další déšť. Totéž si uvědomoval i mladík kráčející po chodníku s rukama hluboko zastrčenýma v kapsách odrbané, černé mikiny s logem nějaké rockové skupiny. Mířil k budově s oprýskanou omítku, zastrčenou na konci ulice. Postávalo tam pár mužů, opírali se o zeď a kouřili. Jakmile zaregistrovali mladíka, všichni se otočili jeho směrem. Jeden z nich, vysoký albín s černými brýlemi, zahodil nedokouřenou cigaretu a vyšel chlapci vstříc.

"Máš ty prachy?!" vyštěkl na něj místo pozdravu blonďák.
Hoch vytáhl ruku z kapsy a třesoucími se prsty podal muži ruličku zmuchlaných bankovek.
"Chybí ti tu pět táců, chlapečku. Zítra nám je dovalíš." zašklebil se po přepočítání a odhalil tak zažloutlé zuby. "A teď padej!"
Kluk se otočil a zmizel za rohem domu dřív, než po něm stačili albínovi pobočníci vyběhnout.

"Jdeš pozdě, Tede." oznámila zvesela dívka kolem patnáctky sedící v čele stolu. "Nechceš zmrzlinu?"
"Ani ne…" zabrblal. "Co jsi vymyslela na dnešek, Megi?"
"Zase něco vyčetla z toho svýho bravíčka a teď to chce testovat na nás," ozvalo se odfrknutí z rohu pokoje.
"Ale no tak, Barte," začala Megi vrtět na židli. "Pojď to zkusit."
Z kouta pokoje se vyloupl vyčouhlý hubeňour s havraními vlasy až na ramena. Přešel místnost, jejímž jediným vybavením byl stůl o čtyřech vyviklaných nohách a tři židle, dvěma dlouhými kroky. Dlouhán si jednu otočil opěradlem ke stolu a posadil se na ni. "Tak co pro nás máš? Ale prosím tě, nelakuj nám nehty narůžovo!" chrchlavě se zasmál.
"Nic takovýho," zazubila se a z tašky na klíně vylovila z kartonu vystřižený trojúhelník. Položila ho na stůl. Byl počmáraný nesmyslnými klikyháky.
"Co to je?" přejel Ted po prsten po straně trojúhelníku.
"Ani přesně nevím. Obkreslila jsem to podle knížky. Prý to plní přání." Nakrčila nos, "Barte nehul tady! Minimax obvykle po kapsách nenosím!"
"Aby ses nepotento." zašklebil se Bart a típnul cigaretu.
"Každý bychom měli položit tři prsty na jeden vrchol tadytoho, chvilku s tím po směru hodinových ručiček kroužit po stole a pak si něco přát." pokrčila rameny. " Mně to přišlo zajímavé. Zkusíme to tedy...?"

Tadeáš tehdy nevěděl, co si ostatní přáli. A oni mu to nikdy neřekli. Jen Bartolomějovi rodiče zbohatli a odstěhovali se společně do Francie a Martina dostala k narozeninám psa. On si tehdy přál to jediné, na čem mu ten den záleželo. Aby se našel někdo, kdo by tomu proklatému albínovi, Richardu Švandorovi znemožnil mu ubližovat, vydírat a šikanovat ho. Tadeáš si přál jen klid a mír.

Ričímu se té noci zdály ošklivé sny. Posadil se na posteli slitý potem, srdce mu bilo na poplach, jako předzvěst k tomu co se mělo udát.
Zdálo se mu, že sedí na lavičce v parku, byl teplý letní podvečer. Kolem létali holubi. Ti zatracení ptáci byli všude! Ale zatím se nic nedělo. Byl slyšet jen šustot křídel letících ptáků a tlukot stovek srdcí. Ne, ne srdcí, už ne. Byly to bubny! Ano! Bubínky, takové ty šamanské. A z nesouvislého šustění se stala slova, šeptaly něco o smrti. Pár ptáků, kteří byli dosud usazení na štěrkové cestičce, se vzneslo a zakrylo tak na chvíli Ričímu výhled. Až pak. Až když mu ptáci odlétli ze zorného pole, Ho spatřil. Pomalu kráčel k němu. Pan Osud, pan Hrozba, pan Šedý. Vypadal tak jako pokaždé, když se mu zjevil. Vysoký cylindr, dlouhé rozpuštěné vlasy točící se mu kolem hlavy jako jedovatí hadi a ten dlouhý, až na zem sahající šedý kabát se zdvihnutým límcem. Byl tu zas. Jeho Osud.
Ričí věděl, že brzy přijde konec. Lékaři to říkali. Jeho záchvaty byly den ode dne silnější a zhoubnější. Ale že ten konec nastane prostřednictvím jeho pobavení, to netušil.
Pan Šedý došel až k němu a sednul si vedle něj na lavičku.
Něco je jinak, napadlo tehdy Ričího.
Pan Šedý se na něj otočil. Ano, něco bylo jinak. Pan Šedý se na něj nikdy nepodíval a neodhalil tvář, až teď, v poslední den jejich setkání.
Ričí se s trhnutím probudil. Už to přichází. Jeho konec. Věděl to. Neustále před sebou viděl tvář pana Šedého. Viděl ty modré oči, zlomený nos, přísné rty. Viděl obličej Tadeáše Kolinse. Toho Tadeáše, kterému dělal ze života peklo. Teď už mu ho dělat nebude.
Vstal a vydal se do koupelny. Zakopl a upadl. Doplazil se ke dveřím, když si všiml nohou. Sledoval je pohledem až k tváři jejich majitele. Jeho řev zanikl v tlukotu holubích křídel...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aredhel Aredhel | Web | 21. listopadu 2014 v 22:09 | Reagovat

Ta část, která začíná "Tadeáš tehdy nevěděl, co si ostatní přáli..." se opravdu strašně líbí. Vůbec, je to dost silný příběh a hezky napsaný, i když bych možná ještě námět trochu rozpracovala. Ale ten obrázek k tomu- skvělý!

2 Irith Irith | Web | 22. listopadu 2014 v 9:02 | Reagovat

To je tak... silné? Ano, to je to nejlepší slovo. Silné, děsivé...

Připomínám Vánoce ve Středozemi. Nemusíš spěchat, ale ty povídky bychom potřebovaly tak dva dny před termínem.

3 ArwenVečernice ArwenVečernice | Web | 22. listopadu 2014 v 11:45 | Reagovat

[1]: Moc dekuji. Byl to takovy krok do prazdna, ale asi se to povedlo. :-)

[2]: Taky moc dekuji. :-)

Jsem si toho vedoma. Elronda uz mam a s Arwen jsem v pulce. Brzy vam je odeslu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama