Když je ten Valentýn, tak ať tu máme taky nějakou romantiku :)
*Lidi já vás žeru!!! Krásný Valentýn!*
Leželi spolu, dvě duše.
Tmou jen odění.
Nazí jak byli zrozeni.
K sobě se tisknou.
Spojeni poutem křehkým jak vlas,
pevným jak zem.
Bolestné bdění, žalostný sen,
končí k ránu se sluncem.
Rudá jak krev je luna
co matně na obzoru se rdí.
To pouto povolí, až oni se probudí.
až světlo je odhalí.
Slunce se od východu vykloní,
projasní den.
"Co já to udělala jen?!"
zhrozí se ona až skončí noc.
To raní jej do srdce jak nůž.
Ona rozpláče se mu na rameni.
Než on by bez ní žil... sáhne po kameni.
Rudě obarví trávu krev.
Jak Romeo a Julie spolu tam jsou.
Vždyť tak končí román každý.
A budou tak končit navždy,
dokud nepadne lidský svět.
Přiznám se, že v hloubi mé cynické duše by ani Sherlock Holmes s lupou romantičnost nejspíš hledal jen marně. Proto se taky vzdám nějakého obsahově myšlenkového hodnocení a zůstanu u konstatování, že některé rýmy jsou použity navýsost zajímavě :D ;)