Každý den začíná nocí

Pálí jako led

13. února 2015 v 18:52 | Mexafell |  Povídky
Ráno jsem neměl ani ponětí, že ji dnes uvidím. Vždy mi totiž připadala vzdálená. Myslel jsem, že mám ještě hodně času, než se s ní setkám. Nevěděl jsem, že se umí usmívat. Nevěděl, že má postavu jako modelka, šaty jako básnířka a úsměv jako nejlepší kamarádka, a že se směje často…


Probudil jsem se do temného, chladného rána. Chladného proto, že je leden a temného proto, že na střešních oknech, které jsou jediným zdrojem světla, pokud nepočítáme lustr, ležela silná vrstva čerstvě napadaného sněhu. Zafuněl jsem, obrátil se na bok a mrknul na budík. Půl deváté ráno, v sobotu ráno. Slastně jsem zavrněl, a zachumlal se do peřiny, co nejvíc to šlo, přitiskl si kolena k hrudi, abych u sebe udržet co nejvíce tepla. Nepomáhalo to. Sice jsem nemrzl, ale teplo mi rozhodně nebylo. Chvíli jsem strávil dumáním, jestli mám za á vylézt z postele a jít na snídani za bé přiobléknout se a zůstat v peřinách.
Zavrzaly dveře a mé rozmýšlení bylo vyřešeno.
"Honzíku?" zašeptala moje osmiletá sestřička, "spíš?"
Posadil jsem se na posteli a usmál se na ni. "Ne."
"Půjdeme sáňkovat?"
Přikývl jsem.
"A zabruslíš si se mnou?"
"A není na bruslení ještě moc tenký led, Aní?" nadzvedl jsem jedno obočí a přitáhl si ji vedle sebe na postel.
Urputně zavrtěla hlavou a sešpulila rtíky.
"Tak dobře. A necháš se mě nasnídat a oblíct?"
Zapištěla, vlepila mi pusu na tvář a odběhla z mého pokoje. Dveře samozřejmě nezavřela. Pousmál jsem se nad tím a se zakřupáním v kolenou vstal.

"Přidéééj!" vykřikovala rozvášněná sestřička, když jsem ji táhl do kopce, pohodlně usazenou na bobech.
"Ale tohle je poslední jízda, jestli chceš ještě bruslit," zdůraznil jsem, protože za necelou hodinku měla být tma.
"Jasně," uculila se.
Povzdechl jsem si a zdolal posledních pár metrů, které mne dělily od vrcholku kopce. Sestřička se posunula dopředu a já si sedl za ní, opět s trochou překvapení, že pod námi boby nepraskly. Zase jsem natáhl nohy daleko dopředu před sáně, zaprvé proto, že jsem je neměl kam jinam dát a zadruhé, abych brzdil, v případě kdyby boby nabraly větší rychlost, než by si sestra přála. Trochu jsem nás pošoupl dopředu patami a už to jelo. Napřed pomalu, ale pak stále rychleji. Vítr nám šlehal do tváří a sestře rozevlál vlasy natolik, že mne švihaly jako malé biče přes obličej. Přivřel jsem oči, ze kterých mi tekly slzy. Přivinul jsem si sestru víc k tělu. Uvědomil jsem si že, řvu a směju se, a že sestra vůbec nezůstává pozadu. Skokánek, kterému jsme se nedokázali vyhnout a málem jsme rozsedli boby a pak už rovinka a pomalý dojezd.
"Spokojená?" zeptal jsem se po dojezdu. A k mému uspokojení zakývala hlavou. Popadla brusle, které jsme nechali pod svahem ve křoví a zamířila jako první k rybníku.

Chlad řezal do prstů, zatím co jsem si zavazoval tkaničky od bruslí. Nebe bylo potemnělé a začínal padat sníh. Byl mokrý a těžký. Pomohl jsem sestře se zavazováním a společně jsme vkročili na zamrzlou plochu.
"Hlavně nejezdi moc daleko od kraje. Nemusí to tam být dostatečně zamrzlé!" snažil jsem se ji napomenout. Nevěděl jsem, jestli poslouchala.
Od nožů bruslí odletovaly šupinky ledu a tam kudy jela, zůstala temná čára. Les kolem rybníka ponuře šuměl, jako by se mu nelíbilo, že byl vyrušen sestřiným rozjařeným smíchem. Objel jsem si jedno, dvě kolečka, pak se zastavil a díval se na vycházející měsíc. Právě dorůstal. Na nebi se ukázaly první hvězdy a rudá zář západu se vytrácela. Byl to takový klid. Představil jsem si, že na jedné z těch hvězd sedí bytost, která mě pozoruje a že za chvíli sestoupí na zem. Viděl jsem ji, jak se černě oděná s deštníkem prochází mezi stromy. Byl jsem tam uhranutý tou krásou, kterou padající soumrak nabízel lidským zrakům.
"Honzo!!!" ticho prořízl sestřin polekaný výkřik.

"Co se děje?!" rychle jsem se rozhlédl a uvědomil si, že sestřička ukazuje na mě. Když jsem se tak kochal, nevědomky jsem se rozjel do středu rybníka, abych měl lepší výhled na měsíc, a teď se pod mýma nohama tvořila narůstající pavučina prasklinek. Zpanikařil jsem a rozběhl jsem se ke břehu. Nohy se mi propadly a já hladce zajel pod led. Ochromila mne ledová voda tak ledová, že až pálila na kůži. Vykřikl jsem a z úst mi vylétl proud bublin. Zalapal jsem po dechu, abych je znova chytil do úst. Plíce mi zalila ta ledová voda. Zběsile jsem začal hrabat rukama a kopat nohama, abych se dostal nad hladinu, ale železa na bruslích mne táhla dolů. V uších mi hučelo. Pak se mi všechno začalo zatmívat. Než mě stačila temnota úplně pohltit, spatřil jsem vedle sebe ženu v černých šatech. Je to smrt, došlo mi. Usmívala se. Ráno jsem neměl ani ponětí, že ji dnes uvidím. Vždy mi totiž připadala vzdálená. Myslel jsem, že mám ještě hodně času, než se s ní setkám. Nevěděl jsem, že se umí usmívat. Nevěděl, že má postavu jako modelka, šaty jako básnířka a úsměv jako nejlepší kamarádka, a že se směje často…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 13. února 2015 v 19:12 | Reagovat

Tak tohle je trefa do černého.
Proti tvým kapitolovkám o Arwen a Morgothovi nic nemám, jenže tohle je povídka, kterou bych si dokázal představit někde v soutěži.
Ta atmosféra zimního soumraku...

2 Clarissa Clarissa | Web | 13. února 2015 v 20:55 | Reagovat

[1]: Souhlasím. Pošli to do soutěže, tohle by nemělo zůstat někde v šuplíku...

3 Aredhel Aredhel | Web | 14. února 2015 v 14:58 | Reagovat

Zima a smrt- dokonalá kombinace!!! Tahle povídka je vážně něco. Atmosféra zimního dne a hlavně potom večera je naprosto neuvěřitelně skvělá!
Chudák sestřička.

4 Irith Irith | Web | 15. února 2015 v 20:29 | Reagovat

Já tenhle typ povídek nemám moc ráda. Zdá se mi hrozně profláknutý. O proboření na ledu toho už byly napsány mraky a všechny začínaly takhle a končily zase tak nějak podobně...
Ale zpracování naprosto perfektní. A ta Smrt... smekám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama