Trocha lyriky. Připadám si jako předimenzovaný kotel. Potřebuju upustit páru. Takže příjemné počtení.
Krev padá z nebe jako nikdy nekončící déšť. Dopadá na chodník a zatéká do spár mezi dlaždicemi. Vytváří bizardní obrazce a mísí se s prachem země. Je to zvláštní pozorovat svou vlastní krev vpíjející se do umaštěných vlasů a roztrhaných šatů. Je tak sytá. Výrazná. Její barva je to jediné na co se krom bolesti dovedu soustředit. Krev je takové to uvědomnění že brzo už to všechno skončí a já budu mít klid. Je to tak utěšující představa. Tak uklidňují, že tu mě tu nenechaly samotnou na pospas bolesti. Že mi tu nechali krev. Vlastně ne jen krev.
Ruka mě pohladí po hlavě. On je tu se mnou. Jeho křídla šustí o dlážděnou silnici, když si ke mě kleká. Víská mne ve vlasech a šeptá vlídná slova. Taková, jaká už jsem neslyšela snad celé věky. Je to tak neskutečně příjemné. Kéž by tato chvíle mohla trvat až navždy. I kdyby se celý vesmír rozpadl, já bych tu dokázala takto ležet a poslouchat ho. Ale ne! Jsem moc otupená ztrátou krve.
Ne! Ne! Ne! Co mi to pícháš do krku za injekci ty pitomče!!! Já to nechci mít rychleji za sebou! Chci si ty poslední chvíle s tebou vychutnat! Hehe! Divíš se, jak jsem se k tomu dopídila? No, ukaž mi na doktora, který dokáže vyléčit vyhřeznutá střeva, rozpáranou plíci a utrženou nohu a já začnu o tom co jsi mi aplikoval pochybovat a domnívat se že jsi mi dal pouze nějakou antibakteriální cosik. Ne! Dost! Plácáš kraviny, ty umírající obludo! To musíš pořád přemýšlet? To si nemůžeš vychutnat tu chvíli, že tu s tebou je? Že se tě konečně dotknul i za nějakým jiným účelem než aby tě zpohlavkoval? Chvíle před koncem života bývají ve filmech depresivní. Smutné. S ponurou hudbou. Skvělá výmluva k tomu, abyste svému miláčkovi mohli dát hlavu na rameno, chytit ho za ruku a kňourat nad tím jaký je ten svět nefér, že zrovna váš oblíbený hrdina musí umřít. Oni ho sice o dvacet minut v rozhodující scéně filmu kdy už všechno letí do kytek oživí aby povzbudil své kámoše a zachránil situaci - případně celý svět.
Takové to ale není. Ani jako ve filmu, ani že vám proběhne celý život před očima, dokonce ani světlo na konci tunelu neuvidíte. Což mě ohromně zklamalo. Tolikrát jsem si představovala světlo na konci tunelu. A tolik jsem milovala ten vtip o tom. Vy ho neznáte? No optimista vidí světlo na konci tunelu. Pesimista vidí tmu na konci tunelu. Realista vidí vlak. No a strojvedoucí vidí tři blázny na kolejích. Ale tak to vážně není. Cítíte se jen hrozně otupělí a unavení. Zavírají se vám oči, ale vy je nechcete zavřít. Víte že byste je už neotevřel.
Já to věděla taky. Křečovitě jsem Luciferovi sevřela ruku. Nechtěla jsem ještě odejít. Ještě ne. Měla jsem toho mít tolik před sebou. Ale Hel si nevybírá. Hel vás prostě čapne za límec a jste její. Bez rozdílu rasy, majetku nebo čehokoli jiného. Alespoň tohle je podle pravdy.
Pozorovala jsem svou krev, která se rozlévala po náměstí. "Je tak rudá. Tak rudá..." vydechla jsem a oči se mi zamžili v návalu bolesti. Kdybych mohla, svinula bych se do klubíčka a držela se za břicho. Takové jsem měla křeče.
"Jako rubíny ve tvých vlasech," zašeptal padlý anděl a poprvé mne políbil.
Ten začátek a konec se mi líbí moc. Ten prostředek... no, není to špatné, ale prostě na genialitu začátku a konce to nemá.
A trochu mi vadí ty personifikace na konci. Možná by bylo lepší, kdybys je nenazývala jmény. Ne Lucifer, ale jen padlý anděl. Ne Hel, ale... já nevím... kněžka smrti?